Jak zamávat s dětským vztekem v pár vteřinách

Tohle bude zase cesta, uf…posazuji utahané a rozjívené děti do autosedaček a snažím se udržet nervy na uzdě. Máme náročný den za sebou, celodenní návštěvu s výletem, neměli jsme ani chvilku klidu.

To se vždycky u dětí negativně podepíše na jejich večerním rozpoložení, jsou ukňourané, přetláskané a s jejich tělíčky šije poslední předspánková vlna energie. V takových chvílích si přeju, aby měly nějaké tlačítko s funkcí “okamžitý spánek” nebo “zamknout pusu”. Nic takového ale nemají, jsou to živé organismy a někdy až moc. Dojezd 45 minut, achjo.

Jsou dvě varianty – buď se během pěti minut prokňourají do spánku, nebo holt budou fňukat celou dobu a já se to pokusím nějak přežít, zatnout zuby a pokud možno ignorovat.

Pět minut uteklo a nic se nezměnilo, tohle ignorovat neumím a nejspíš se mi rozskočí hlava. Pokusím se je tedy uklidnit různými fintami. Jenže nic nefunguje – jídlo už nemáme, prohlížet knížku si nemůžou, protože už je úplná tma, povídat si s nimi nejde, všechno je rozčílí. Hádají se kvůli prkotinám a atmosféra houstne. Tak a teď babo raď. Nebo babičko…

V takových chvílích si totiž s láskou vzpomenu na svoji babičku

Ta vždy podobné bezvýchodné situace zaháněla jednoduchým trikem – přesměrovala pozornost. Když jsem se jako malá  holka vztekala a chtěla si pláčem něco vydupat, babička se mnou odmítala dohadovat a uprostřed mého záchvatu prostě ukázala prstem třeba na kytičku a řekla:

“Evinko, už sis všimla, že začla kvést magnolie?”

Cože? Magnolie? Co to je? Jestli kvete? “Ukaž babi, to nevím, uka”, zvědavě jsem se začla zajímat a v tom okamžiku jsem zapomněla na nějaké vztekání. Kytka s divným názvem byla najednou důležitější a už jsme si šly ke květu přivonět. Ze vteřiny na vteřinu byl ode mě klid.

Babička intuitivně používala techniku přesměrování pozornosti. 

Je to taková klasická pomůcka v prekérních situacích. Dítě se začne vztekat a nenechá si nic vysvětlit, ať se snažíme jak se snažíme.

Trik spočívá v tom, že mu honem ukážeme nebo nabídneme něco jiného, zajímavého, co absolutně nesouvisí s jeho vztekem. Vzbudíme tím jeho pozornost a kanály vnímání se přepnou jiným směrem.

Takže v tu chvíli, když je dítě vztekem ovládnuté, je nejlepší využít momentu překvapení a zaměřit pozornost na něco nového. Fantazii se při tom meze nekladou. Babička vypínala vztek pomocí vizuálního světa, ukazovala mi kytičky a jiné předměty, co se zrovna naskytly v bezprostředním okolí.

Já ráda zapojuji sluch.

Někdy stačí začít zpívat veselou písničku, zacinkat zvonečkem nebo upozornit na zajímavý zvuk, který slyšíme. 

Zaměření pozornosti na sluchové vnímání nám najednou utlumí všechny ostatní smysly a my se musíme soustřeďovat pouze na jednu věc.

Někdy se ale stane, že s dítětem cloumá vztek ještě delší dobu. V tu chvíli je dobré na podnět upozorňovat dále a zajímavým způsobem, vzbuzovat aktivně zvědavost. Může to vypadat třeba takhle:

Dítě se vzteká a nepřestává plakat. Vy si všimnete, že venku občas zazpívá pták, nebo zaslechnete nějaký zvuk, to už je jedno co.

“Slyšíš co se děje venku?”

Zeptáme se důrazně a otočíme hlavu na okno nebo někam směrem pryč. Dítě se na vteřinu odmlčí, ale pokračuje ve vztekání.

“Poslouchej, je to ptáček nebo vlak?” Trochu absurdní otázka, ale dítě zpozorní, má rádo ptáčky i vlaky a je zvědavé, co z toho maminka zvenku slyší. Ale ještě s ním mává vztek a silně natahuje na další vlnu pláče.

“Počkej, možná by to mohl být modrý ptáček, nebo nějaký veliký, to by mě zajímalo, jestli má něco v zobáku, jdu se kouknout.” 

Nechci toho samozřejmě zneužívat, takže přesměrovávání pozornosti používám fakt jen v nouzi, když jde do tuhého. Nebo na veřejnosti, když se zrovna vztek nehodí a jsem v koncích. Často mi pomůže ze situace elegantně vybruslit a když se pak vrátíme domů, tak zpětně s dítětem proberem, co se stalo. Ale popovídáme si o tom až když vše pomine, v klidu.

Dítě už možná pomalu přestává brečet. Pokud ne, tak zapojíme aspoň špetku našeho hereckého talentu a začneme se divit, kam že se ten ptáček schoval a ukazovat různými směry. Trošku si zapřehánět není na škodu. Nejlepší je udělat ze sebe trochu komedianta a dítě se možná začne i smát. A i kdyby ne, aspoň se zklidní.

A jak dopadla naše cesta domů?

V zoufalém stavu jsem si vzpomněla na tuhle techniku a vyvinula se z toho zajímavá hra. Děti zrovna střídavě kňouraly a stěžovaly si, že jim upadnul plyšák a že se jim sedí blbě a já v tu chvíli celkem hlasitě s naléhavým tónem vznesla otázku:

“Hele slyšely jste to? To auto tak divně píská, když přidám plyn.” 

Děti v tu ránu zmlkly a opravdu se zaposlouchaly. Přidala jsem plyn (nejen abychom byly rychleji doma) a vydávalo to skutečně zvláštní přerušovaný pisklavý zvuk. Pokračuju:

“Nastražte pořádně uši, co vám ten zvuk připomíná?”

Fínka začla hned vymýšlet, že ten zvuk bzučí jako moucha a Tobík se radostně přidal s pískáním. Začly se oba chichotat a najednou byly všechny předchozí stížnosti zapomenuty. Zafungovalo to tentokrát rychle. Pokračovaly jsme tedy ve hře.

Zapla jsem pravidelně tikající blinkry a ptám se: “A co vám připomíná tenhle zvuk?”. Tentokrát dostávám odpovědi jako hodiny, klapání, ťapání. 

Následoval zvuk stěračů, ten už šel hůř popsat slovy. Tak jsme na to šly přes napodobování zvuků: “švu-dum, švu-dum“ nebo “pink-ponk”. Taky jsem se snažila vymýšlet odpovědi, abych dětem trochu pomohla. 

Tahle hra nám zabrala celkem dost času, ale pak mi repertoár zvuků došel. Tak jsem chvilku mlčela a děti zas začly mít náběhy na kňourání. Honem honem, něco vymysli, říkám si. Co děti dneska bavilo? Hrály si návštěvě dlouho s legem. Jo to je ono, rychle jsem se zeptala, jaký zvuk dělá kostka lega, když se hodí do krabice. Sama jsem si vybavila takové to nepříjemné tupé zachrastění. 

V autě následovalo z ničeho nic asi minutu a půl ticho.

Napadlo mě, že děti hra unavila a nakonec to zalomily. Tak se to přecijen podařilo, čeká mě ještě deset minut cesty, ale konečně můžu být chvilku v klidu a tichu.  

Mou domněnku uspaných dětí potvrdil zvuk, který se začal linout zezadu: “Chhh, chhhh…”. Poslouchám, jak spokojeně oddechují. Za chviku se však ozve: “k…” A hned na to “ř… t…” Pak se ozvalo strašlivé zachrčení složené ze jmenovaných hlásek: 

“Chkřt!! Takhle to mami zní, poslouchej, CHKŘPTKŘT!” 

Ano, opravdu, takhle hrozně zní ta kostka, co spadla do krabice. Dostaly jsme strašný záchvat smíchu a po zbytek cesty jsme napodobovaly všechny kostky, dlouhé a krátké, červené, modré, krokodýla a princeznu, všechny jsme je naházely do krabice, aniž bychom je měly s sebou a nakonec jsme si tu cestu skvěle užily. ^^

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *