Maminko uspíš mě prosím?

Před pár dny jsem s dětmi udělala takový pokus – místo, abych je uspávala já, měly za úkol přenést mě do říše snů ony. Dopadlo to všelijak, jen ne mým usnutím. Ale mě to aspoň dovedlo k nápadu napsat krátké zamyšlení nad tím, proč vlastně musíme děti uspávat a co to má za jiné vedlejší účinky. 


Uspávání jako strašák pro rodiče

Nevím jak vy, ale já jsem uspávání dlouho považovala za něco otravného, co už je na sklonku dne a nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy děti zaberou a já se po špičkách vítězoslavně odplížím z pokoje, abych si ukrojila aspoň kousek z večeru sama pro sebe. 

Jenže děti ne a ne usnout, chtějí zpívat ukolébavky, držet za ručičku, čůrat, číst, vyprávět pohádku, znovu čůrat, jíst…no prostě všechno jiného kromě spánku.

Plány na večer jsou sice veliké a říkám si často, že dnes děti určitě usnou rychle jak koťata, ale stejně to dopadá každý večer stejně. 

Ale proč mi to ty děti dělají? Proč v ten okamžik, kdy já bych už dávno padla za vlast, ony chytnou novou vlnu energie a spánek zuby nehty oddalují?

Teprve když jsem pochopila, co mi tím “zlobením” děti chtějí dát najevo, přestalo mě uspávání tolik stresovat.

Potřebují moji přítomnost, klid a konejšivá slova

Děti přes den vstřebávají nepřeberné množství vjemů, obrazů, zvuků, emocí a informací a večer před usnutím je musí ze sebe nejdříve setřást a zpracovat. 

Po dlouhém pestrém a hlučném dni najednou leží ve tmě (nebo šeru) a tichu, v bezpečném prostředí své postýlky a v přítomnosti milované osoby. Pro mnohé děti je to nejhezčí část dne.

Najednou dostanou mou stoprocentní pozornost, už nejsou na pořadu dne povinnosti, úklid, vaření, žádné odbíhání za prací. Jsem s nimi v přítomnosti, v tichosti, klidu a bez rušivých elementů. Potřebují v tu chvíli dosytit láskou a překonat strachy, které jim tma a konec dne může přinášet. A k tomu jim pomáhá slyšet můj hlas, který tak důvěrně znají.

V době před spánkem máme čas na:

♥ zpívání ukolébavek

♥ čtení z knížek, prohlížení obrázků

♥ vyprávění pohádek, tradičních i vymyšlených

♥ vtípky a blbosti, dost se spolu nachechtáme

♥ vzájemné sdílení zážitků, radostí i smutků, které se během dne nastřádaly

♥ něžná slova, nikdy si nezapomeneme říct “mám tě rád/a”

♥ pohlazení, pusinky

♥ odpovědi na hloubavé a zvědavé otázky kolem života a smrti, momentálně se trápíme velikostí vesmíru. Děti jsou těsně před usnutím často ve filozofickém rozpoložení a dokážou mě překvapit nečekaným dotazem, třeba jestli budu ještě žít, až ony budou mít vnoučata. 

♥ občas masáž, malování prstem na zádíčka

Spoustu tipů, jak můžete dítě všestranně rozvíjet, najdete ve FB skupině Učíme se všemi smysly, budu se na vás těšit.

Nikam nespěchám a jsem v pohodě 🙂

Přijala jsem, že předspánkový čas v postýlkách trvá minimálně hodinu, ale je to pro nás tak speciální a důležitá doba, že se ji už nesnažím zkracovat a dávám dětem prostor k vyjádření a přáním. Často se v téhle chvíli dostávám blíž k pochopení jejich dušiček. A buduje se naše vzájemná důvěra.

Samozřejmě že je to ale velká úleva, když se dětem podaří usnout dřív a já mám po celém dni klid…

Moje soukromé tipy, které mi pomáhají uspávání přežít a dokonce si ho i užít:

  • ČAJÍČEK – uvařím si uklidňující čaj a během uspávání ho po douškách upíjím. Ráda si kupuju voňavé čajové směsi a pokojem se line jeho vůně. 
  •  
  • CÍTIT SE POHODLNĚ – hlavní je pro mě mít pohodlí u dětí – někdy si rozložím polštáře na zem, jindy se uvelebím v křesílku, které jsem si úmyslně postavila hned vedle postýlky. Když jsem hodně unavená, rovnou si lehnu k dětem.
  •  
  • PŘIPRAVÍM SE NA NEJHORŠÍ A PŘIJMU s klidem, že uspávání může trvat dlouho a radši se na to rovnou připravím. Když děti usnou dřív, je to pak příjemný bonus.
  •  
  • NEPLÁNUJU SI NIC NA ČAS PO USPÁVÁNÍ – snažím se nepřenášet na děti svou netrpělivost, takže si radši nedělám velké plány po uspávání (úklid, zkouknutí filmu, psaní) – to ze mě děti jistojistě netrpělivost vycítí a neusnou o to déle. Jakmile nemám žádné plány, je mi jedno, jestli usínání trvá 2 minuty nebo 2 hodiny anebo nakonec u dětí usnu. Samozřejmě záložní plán mám vždy – to pro případ, že děti usnou za vteřinku. Ale nelpím na něm, spíš mě to příjemně překvapí, když se poštěstí.
  •  
  • RITUÁLNÍ KONEC – máme s dětmi domluvena dvě pravidla: pohádka vždy končí větou “zazvonil zvonec a pohádky je konec” a pak už se nesmí ptát “a jak to bylo dál?”. A když přijde na řadu ukolébavka, tak to je opravdový závěr uspávání a pak už se neblbne, nepovídá, neodbíhá, jen se usíná. K tomu jsem musela děti trochu vycepovat, ale už je jim to jasné. Dcera usne většinou během první sloky ukolébavky, syn pak potřebuje ještě ležet, někdy si zazpívá se mnou a chvíli mu to trvá, než upadne do spánku. Ale to už mlčím a případné pokusy o vstávání umlčuju pouhým pšššš. Občas se pohladíme, ale v tichosti.
  •  
  • KDYŽ DĚTI USNOU, ještě chvíli u nich sedím a naslochám jejich klidnému pomalému dechu. V duchu jim řeknu, jak jsem vděčná za to, že je mám, a že je mám ráda přesně takové, jaké jsou, i kdyby přes den sebevíc zlobily. Sice moje myšlenky neslyší, ale kdo ví…děti mají ještě otevřené senzory, které my už dávno nepoužíváme. ^^

6 komentářů u „Maminko uspíš mě prosím?

  1. Evi, napsala jste to krásně, procházím stejnou etapou usínání a když usne a slyším jak pravidelně oddychuje, tak jsem šťastná, že je brouček zdravej a že ho máme 💖

  2. Moc hezky clanek. Mam to hodne podobne. Jsem z uspavani ve stresu a stve me, ze to trva tak dlouho. Ale kdyz se s tim smirim, je to mnohem prijemnejsi. Diky za tipy, jak si uspavani jeste vic uzit. 😊 Spolecne usinani je nejhezci chvile z celeho dne.
    Ps: mam takovy pocit, ze jsme se kdysi letmo potkali na Letnim orchesteu mladych v Rychnove, kde vas manzel hral solo a my s orchestrem jsme doprovazeli. 😊

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *