Šusťáky šustí aneb jak si užít otravné oblékání

Typická situace: za 10 minut už máme odcházet, vše mám sbaleno, ale ještě je potřeba obléknout děti. Vlastně nejdřív přimět děti k tomu, aby se odtrhly od hry, do které jsou plně zabrané a pak je donutit, aby se nabalily do vrstev svetrů, bund, čepic a šál, nazout pohorky a ještě to všechno zapnout. Nadlidský úkol. 

V tu chvíli je pro dítě samozřejmě zajímavější a důležitější dočíst 20 stránek oblíbené knížky o dinosaurech nebo vylepovat arch nálepek na rám postýlky, než dělat tu namáhavou práci jménem “tak-už-se-pojď-konečně-oblíknout!”. A já si připadám jak nejhorší tyran, který jenom otravuje a vytrhává děti ze světa fantazie do nudného dospěláckého života.

Dětský den je jako jedna velká hra, nepřetržitý řetězec her od rána do večera

A tak kdybych nezasáhla, nevytrhla děti ze hry a trochu je neotravovala, hra na lepení by se nenápadně prolnula s hrou na tahání plyšáků z krabic, plynule by přešla do malování a nikam bychom se za celý den nevypravili. A tak jdu na to, trochu si zaotravuju…

“Děti pojďte už, říkám vám to snad asi po dvacátý!” Reakce žádná. Cítím čím dál větší beznaděj.

Ale copak to nejde jinak? Což takhle proměnit v hru i každodenní činnosti jako oblékání?

A ještě lépe, co kdybych to spojila s mojí oblíbenou hrou “nastraž uši” a zapojila trochu sluchového vnímání…

Poslouchej

“Fínko, víš co by mě zajímalo? Jak zní ten zip u mikiny, když se hrozně rychle zapne až ke krku, myslíš že spíš zabzučí nebo zabručí?” Zeptám se.

“Nevim mami, asi bzzt, nebo já nevim, mám to zkusit?”

První krok na cestě k úspěchu se mi podařil: probudila jsem zvědavost.

“Poslouchej, jak zní šusťáky, když si je natáhneš na nohy, myslíš, že zašustí nebo zazvoní?”

Schálně se ptám hodně pitomě, děti mají rády, když je jedna odpověď očividná blbost. Samozřejmě, že zašustí, ale představa zazvonění kápne do noty dětské fantazii a po rychlém navléknutí kalhot dostanu odpověď:

“Né mami, nezazvoní, to by se musely jmenovat přeci zvoňáky.” 

Chuť experimentovat stoupá. Oblékání se stalo zajímavou hrou.

Ve chvíli, kdy už děti přistoupí na činnost oblékání, zapomenou na předchozí činnost, od které nechtěly být rušeny, a najednou jde vše jak po másle. Ani nemusím nahazovat další návnadu a zbytek si už obléknou bez většího odporu.

Další dny jsme zkoušeli jiné oblékací zvukové experimenty, tady jich je pár pro inspiraci:

-> jak hlasitě dupou nožky bosé a jak v botech?

-> co všechno slyším bez čepice a jak se změní sluch po nasazení čepice?

-> hlasitě zatleskáme a zkusíme, jestli se dá tleskat i s oblečenými rukavicemi

-> když už chci vyhnat děti z bytu, nejlepší je porovnávat, jak zní jejich hlas doma a jak na chodbě nebo na ulici. Naše děti milují ozvěnu na chodbě a rády tam po ránu pár chvilinku hulákají. Vždycky si říkám, že těch pár vteřin denně sousedi vydrží…

A hele, děti jsou najednou v cukuletu nabalené jak sněhuláci, a tradá, jde se ven. ^^

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *